Před týdnem se k nám přistěhoval, endžl. Je tak trochu typickým produktem předvánočního tvoření v drtivé většině organizovaných rukodělných volnočasových aktivit, ale na druhou stranu - kdy jindy, než teď...
(V té flašce koření zelenec, burgundské šedé už tam dávno není, bohužel.)
Na stole mu dělá společnost hvězdník, letos prvně. Tradice bramboříku letos na Barborku nějak neklapla, ale náhradní plán nevypadá zatím vůbec zle. Ještě splašit
Krále Hyacinta II., nějaký ten chrasť a Vánoce se můžou zelenit, juch!
Jo a jen tak na okraj - ten obal na květináč je stár dobrých dvacet let určitě. Rozkřápaný, slepovaný, s vodním kamenem vyznačenou hladinou v mnoha úrovních... Kytek v něm už bylo nepočítaně. Dlouhou dobu ležel v tmavém sklepě, protože, ruku na srdce, slaďoučký srdíčkový obal na květináč s obloučkovou bordurkou nebyl hodně let v oblasti mnou respektovatelných záležitostí:o) Jak se ale stává, to radikální v nás se s časem ředí. I když jádro Centrály zůstává věrné tomu svému, hrany se obrousí, rozvlní, roztančí a tak se může docela dobře stát i to, že tu růžovoučkou a ta srdíčka usadíte jako cenný klenot na kuchyňský stůl a dokonce (a to se podržte) se může stát, že při pohledu na něj vám sem tam zjihne zrak, jen tak, letmo, nenápadně, pojďme úsměv a rychle dál...
Třeba k jídlu. Typické. Nicméně vločky u nás furt nic, včera dokonce neuvěřitelných osm nad nulou, říkala jedna paní, když jsme s J čekali před školou na Zlobivé stehýnko. To je fakt maso. Tak si robime zasněžené
muffiny, servírujem na sobech a pokud ani toto nezabere, tak už snad fakt jen nějaké rituální tance kolem ohniště. Není problém.
