úterý 9. srpna 2011

Doma Doma

 Červenec je měsíc, pro který mé srdce tepe o pár úderů radostněji než obvykle. Jedním z důvodů je cesta na sever, do domu po babičce Barunce. Cesta Domů. Žila jsem v něm krátce po narození, ačkoliv postýlku jsem měla přichystanou úplně někde jinde. Ale tak moc jsem toužila po všem, co mne tady čeká, že jsem se musela narodit o tři týdny dříve a zrovna když jela mamka odklidit mého ctěného bratra do babiččiny péče. 
A zrovna na Josefa, kdy celý babiččin dům slavil svátek jejího nejstaršího syna. A zrovna se mi chtělo strašlivě rychle, takže mamka nestihla dojet do Nového Jičína, jak bylo původně v plánu, ale vylosovala jsem si Krnov. Strašně umíněná jsem, už v prenatálním jsem byla:o)


 
Letos na podzim to bude šest let, co nás babička jistí shora. Byla to hodně tvrdá zkouška, protože, jak dobře víte, když člověk začne pod nohama ztrácet pevnou zem, zavání to vždycky průšvihem. Nebo taky ne. Naše volba. Od té doby se mi ze Života reálně a definitivně ztratili další lidé a některé ztráty, ač to bylo v době babiččina odchodu nepředstavitelné, byly ještě bolestnější. Je to ale v Životě celkem dobře zařízené. Ne vždy je to fifty-fifty, čistá ztráta-čistý zisk, ale štěstí přece stojí na každodenních maličkostech. Takže se tím světem prochechtáváme halasně dál a i když je člověku někdy tak zle, že by si vyblil střeva, vždycky jen s drzým ksichtem, jak říkala jednou Iva...


 Kdybych měla někdy opustit Kohoutí vršek a měla možnost volby, neváhala bych ani vteřinu. Neuvěřitelné, že ten dům i po letech voní stále stejně. Zastavil se tady čas, babiččino oblečení je v komínkách ve skříních, cíchy a ubrusy čekají vyžehlené na svou příležitost. Těch hlubokých nádechů bylo za jediný víkend nepočítaně.



 A v chaloupce! Když jsme byli malí, natřel nám ji taťka na bílo a od podlah byla zvenčí namalovaná tráva. Přede dveřmi byla teráska a dřevěné schůdky lemované zábradlím. Uvnitř dvě lehátka, ta, co bývala ve školkách, na zemi tkaný kobereček ze starého oblečení, spousta hraček ještě po mamince. Byli jsme s bráchou babiččina nejmladší vnoučata, léta, než přišla řádit pravnoučata, se na chaloupce podepsala.
Na mých vzpomínkách nikoliv. Díkybohu.

12 komentářů:

  1. Ach, tady je tak krásně, milo, útulno. Jako návrat zpátky, do doby kdy čas nic neznamenal. Rooster hill je jeden z mála blogů, který doopravdy čtu, ne jen tak nakouknu. Díky za něj!

    OdpovědětVymazat
  2. Holka,co mi to děláš,takhle večer... A to už jsem chtěla jít spát.
    Klidnou noc i Kohoutímu vršku,B.

    OdpovědětVymazat
  3. Krásně jsi to napsala.....:-)

    OdpovědětVymazat
  4. Jani, hlboké a snivé spomínanie:) Gabi

    OdpovědětVymazat
  5. Jani, to je tak krásně napsané. Děkuji za krásné počtení, vždycky se tady tak nějak vrátím o kus zprátky. Hezké dny Majka

    OdpovědětVymazat
  6. Ahoj Jani, k tomu není ani co dodávat, hezky lehce s humorem napsáno o té bolestivější stránce života. Mám to podobně, moji nejdražší, oděšli tři během 5-ti let a žíjí jen ve vzpomínkách a díky Tvým příspěvkům se vracím do dob bezstarostného dětství...dost nostalgie, šup zpátky na nohy a do reality. Pá Maríí

    OdpovědětVymazat
  7. Jani, to bylo asi to, co mě na tobě zaujalo jako první - úcta! K lidem, rodině, věcem, vzpomínkám. Tvoje psaní mi vzalo dech!
    Moc tě zdravím, Helena

    OdpovědětVymazat
  8. Moc děkuju za Vaše slova, do jednoho. Ono mi to v hlavě naskakuje hodně automaticky, když se jedná o něco tak opravdového, jako jsou třeba zrovna vzpomínky na dětství. Upřímný cit, člověk tomu dá jenom nějakou formu. Utřepat, přetřídit. V hlavě. Srdce napoví. Do klávesnice už to pak jede samo. Slova se mi hledají špatně tam, kde nemám odžito. Velký dík, jdu ulehnout, rdící se ažaž...

    OdpovědětVymazat
  9. Anonymní29.01.13 4:56

    Nevím, co jste zač, neznám Vás, ale myslím, že Vám rozumím. Úplně.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. nic jiného jsem dneska nepotřebovala slyšet víc. díky moc, upřímně. j.

      Vymazat
  10. Pročítám si Tvé starší články a je mi u toho fajn, i když u obrázků srdce bolí. Děkuju, jsi má oblíbená spisovatelka. ♥ S drzým ksichtem říkáš? A halasně se prochechtávat? Budu muset zařadit do svého slovníku. Člověk se učí i v dospělosti. Ď. J.

    OdpovědětVymazat
  11. Bože to je krása...výlet do mého dětství...tolik všem těm slovům a obrázkům rozumím....Děkuji...z celého srdce, děkuji.věrka

    OdpovědětVymazat