úterý 18. října 2011

Janův hrad


  Cestou necestou, polem nepolem, s kamarády z nejbližších jsme se po nedělním obědě vydali na polozapomenutý panský dvůr. 17. století, 2151 zlatých a 32 krejcarů. Vyhořelý, rozpadlý... Obvodové zdivo a v něm pár rámů oken, traviny rašící z vydrolených spár a stromy v místech, kde se dříve hojně hodovalo a oddávalo beztoho bujarým pitkám. Prostor, který navzdory všemu žije mnohem víc, než cokoliv jiného. Jsem příliš velký barbar na zachovalé nablýskané památky s vitrínkami přeplněnými dobovými skvosty, s postelemi s nebesy a goblénovými koberci všude kolem. Chápu to ohromné dědictví, ale zatím jsem nenašla cestu, jak k němu. Trochu mne tam svazují ta lanová zábradlí a sterilní přednesy:o)




 


  Krásně bylo. Veliká zima, ale slunce má ještě sílu, bojuje... followuju:o)))

4 komentáře:

  1. Si veľký romantik.....hľadáš krásu aj tam kde ju bárskto nevidí....je to vlastne dar....
    Eva

    OdpovědětVymazat
  2. Jak ti rozumím! Nikdy jsem tam nebyla, ale chtěla bych, chtěla.
    Děkuji za exkurzi, příjemný večer.
    Helena

    OdpovědětVymazat
  3. Ameli, díky...

    Evi, od včerejška nad Tvými slovy přemýšlím... Nikdy mne nenapadlo, že bych byla zrovna já romantická duše, fakt ne. Budu o tom přemýšlet ve svém volném čase ještě chvíli... DĚKUJU MOC:o)

    Helo, pro mne mají tyto prostory nepopsatelné kouzlo, vždycky si jedu příběhy, co tam třeba byly nebo vůbec ne a souzním si tiše... tichunko... jenom stojím, koukám. zavřu oči a dýchám, hladím. je to láska, jéje....

    OdpovědětVymazat