neděle 24. června 2012

Na chvíli doma

Pá+so s "našima". Nepokrevními, přesto tolik skutečnými. Hodně dětí, hodně dospělých. Šrumec. Smích i vzdor a nad vším ten klid. Oni jsou neskutečná rodina, neskutečná. Občas, když si pustím hlavu do oblak, si promítám takový můj malý rodinný ideál. Jak bych chtěla, aby jednou, až budou děti velké a my úměrně tomu menší, naše rodina tepala. Naskakuje mi rodina mé sestřenice a taky Júřina famílie. Sestřenice mi říká - na vzory se vykašli... Pokud už ale člověk nemůže čerpat ve své kmenové rodině, někde se okouzlovat musí, no ni? Velký vděk za čas strávenými s nimi. Tam i tam.

Taky se mi vrátil foťák (i s mužem). Týden si užívali krás Bílých Karpat. Až budu velká, taky pojedu. Sbalím si baťoh a spacák a foťák a někoho, o kom možná ještě ani nevím. Nebo třeba vím. Modelko z poslední fotky, was?!