pátek 27. července 2012

Gule

 Dneska odpoledne se čertilo s Čertem, na zahradě, pod jabloní. Tradičně. Konečně! Po dešti ani památky, dokonce ani nic nenasvědčovalo tomu, že by mělo začít (a to se musí využít). Na zahradě je nejlíp. Furt říkám:o)

 Tentokrát s rounem. Mokré plstění je velmi baby-friendly, hrozba jehly píchlé skrz prst je zažehnána a tvoří se tak vesměs zvesela (lalala). Zlobivé stehýnko koulelo už dřív, takže záhy naběhla na zajetý systém v duchu lážo-plážo-pohoda-jazz, Ogárek se ze začátku snažil držet krok, ale po pár fakt perfektních žížalkách se specializoval na jemné dokončovací práce und máchání. Od toho ty "vodníčkovy prstíky" (jeho terminus technicus pro rozmočenou kůži konečků prstů).

 Včerejší Juliina manžeta padla Stehýnku do oka, ještě večer si v krabici vylosovala přízi (tentokrát Daniela). Rozkaz zněl jasně. Tož ok. Ještě knofle najít a došít a jsme hezky stereo omanžetovaný... S někým snubák, s někým manžeta. A s někým třeba sen.

PS:  Tuším, že plstění kuliček už je relativně profláknutou technikou, pro neposkvrněné a chtivé každopádně přidávám pár sympatických odkazů, jak na to - videonávod od Rachael Greenland, Join Gail, fotopostup od Erin,  něco stručně a přehledně na Flickru, nám se nejvíce osvědčil postup podobný jako na red2white - udělat si vprostřed rouna uzlík, obestřít jej zbylými konci a zjemna se pustit do koulení. Nakonec si stejně své fintičky vychytáte beztoho sami, tak jen do startu, ať to jede jako po mýdle.o)

čtvrtek 26. července 2012

V bunkru

Poslední dobou u nás není odpoledne, aby nezapršelo. Dopoledne bývají veskrze příjemná, po obědě ještě rychle ven, protože s 90ti procentní jistotou se to kolem 14.-15. hodiny spustí a s drobnými pauzami se propršíme k večeru. Tak si bunkrujeme, hrajeme a věříme, že léto ještě zaboduje!

Zlobivé stehýnko dneska vyhrabošilo výbornou hru - magnetickou knížku s rozličnými úrovněmi sudoku. Klasické - číselné - sudoku ji baví už dýl, ale tohle zvířátkové, které dostala před lety od jedné z tetek, je vždycky příjemným zpestřením... Třeba jako izolepa pro Ogárka:o)

Jinak jsem se konečně dokopala udělat si jednu Juliinu manžetu i pro sebe. Loni jich už pár vzniklo, ale dycky se nějak záhadně rozkutálely do světa. Ale tak má být.
Knoflíky velmi, velmi staré, plechové, z krabičky po mamce.
Příze 100% bavlna, Katka asi. Háček trojka.
Popis zde: julie cuff.

pondělí 23. července 2012

Posunujem hranice!

Třeba že zrobim plněné papriky s rajskou. Pro někoho absolutní normálka, ale my jak nejsme omáčkovíknedlíkoví, chce to dycky trochu odhodlání pustit se do kulinářských počinů tohoto typu (a pak jen kroutit hlavou, jak je to děsně jed-no-du-chý - nevím proč v sobě nosím ten pocit, že omáčky jsou komplikované a zbytečně zdržují od rychlých akcí u plotny). Recept!

 Další posunutá hranice se týká pravých domácích vlněných fusek♥ To v sobě nosí člověk občas takové zvláštní archetypy, jako např. ten o vlněných ponožkách, těch jediných a pravých, upletených milujícím Člověkem (nejčastěji babičkou) pro náš vlastní pocit tepla a bezpečí, lásky a klidu. Na mne to funguje dodnes. Kouzelný proutek hadra. Normálně naroluju ponožky od babičky a všecky průšvihy světa odplouvají (aspoň na tu chvíli) vdál. Tak jsem taky jedny zkusila, sibiřky. Tedy v tomto případě spíš takové...

 ...sibiřečky - chodidlo celých 8cm, no považte! :o)

Odpoledne pod jabloní, s papíry a jinými výtvarkovými proprietkami. Tetka z Kanady zaslala mmj. pixlu pěnových nalepovacích hmyzáků, tak Kuřata lepila a tvořila a tak vůbec.

Ogárkovy migrující berušky:
Z pixličky na strom, ze stromu do auta, z auta na střechu a ze střechy na kolo. Kolotoč jak vyšitý. A takto kolektivně, ó, to bude bžunda!

čtvrtek 19. července 2012

Srdeční random (Hošťálkovy 2012)

  Zbyla mi v PC spousta fotek z Hošťálkov, které lze jen těžko někam zařadit. Na samostatný post nevydají, ale přesto s centrálou dělají své. Víte, v lednu, po roce aktivního přispívání do soukolí bloggeru jsem byla silně nahnutá psaní ukončit. Přišlo mi, že vše, co jsem chtěla nechat vyplout, zaznělo, zkusila jsem to, děkuju moc a nashledanou. Pak jsem se ale rozhodla ještě pokračovat a mám pocit, že ve skutečnosti až teď objevuju opravdovou pointu blogu (tohoto typu). Člověk klikne a ví, kudy šel před rokem. Takový deníček veřejně přístupných momentů jinak nepřístupných životů. Záznamník věcí důležitých pro člověka samotného natolik, že si sedne a věnuje kousek svého času vyťukání do kouzelné krabičky. Už jen tím, že si své dny přehrávám dokolečka dokola, se mnohdy přistihnu, že ty šťastné záchvěvy bývají vyvolány nejobyčejnějšími věcmi. A to není málo.


***
 Poznámka pod čarou, o Andělích a o tom, jak já to vlastně v tom životě mám.
Třeba když se mi pokazí auto, stane se tak ještě v civilizaci a ne v černém lese na úzké cestě. Že můj muž, ač absolutní automobilový amatér, nevlastník ŘP, se v autě dvě hodiny vrtá a zkouši chladič opravit svépomocí. Že můj nedávno nový mobil má internet (a že baterka mobilu mi zdechla až s opraveným autem). Že mechanik, kterému jsem se dovolala, přijel (ač to bylo v neděli večer po čtyřech dnech volna). Že obvolával všechny své známé a nakonec sehnal zcela nový chladič (podkresloval zmínkou o rodině se třemi dětmi a kotětem, která je AŽ ze Zlína - nejsme ze Zlína). Že si nás tak hezky odtáhl, Bílého Bleska opravil, mně dal poznat kapelu Poslední výstřel, Ogárka nechal posedět na čtyřkolce a Zlobivému stehýnku jsem díky jeho osobě mohla ilustrovat metaforu "Je to Anděl!" Blízkokrnovští, tudy!