největší pytlík. Klasika.
Pokaždé, když na praxi/ve škole najel nějaký chlapeček na téma dinosauři, oléval mne smrtelný pot. Vážně. Jakoby se mnou někdo chtěl rozebírat chemické vzorce nebo na mne mluvil esperantem a přitom předpokládal, že mu samozřejmě musím rozumět. Mohla jsem se třeba tvářit vstřícně a zapáleně, každopádně jsem byla úplně mimo mísu.
Život to ale zase tak hezky vypointoval, šprýmař jeden, že ve Vyhnálkově (dost možná v celém zlínském kraji) nenajdete radikálnějšího dinofanatika. Ogárku, Tě žeru. A děkuju. A studuju svižně a hbitě, jako když pachycephalosaurus ocáskem mrská. Nebo zrovna tady Magyarosaurus. Rozhodně ale ne Ankylosaurus, ten tam má totiž palici, kdyby jste náhodou nevěděli.
PS: Tohle je čistě podpůrný post pro všecky matky, které do toho triasu/jury/křídy spadly tak trochu proti své vůli, ale chtějí to ustát s lehkostí matkám vlastní. Knihy nám už rukama prošly všeliké, každopádně tyto kartičky se nám osvědčily nejvíc. Nas ne dogonyat!!
Zdraví parta hic. Svítí!