úterý 1. července 2014

Neděle na severu

Víte, jak já to s tou severní Moravou mám. Prostě velká láska. Plus navíc rodina. Plus zahrada. Plus žvanec. A hry a hraní. Slejvák neskutečný. Nezapomenutelný den! 

Tady u toho domku ve Valmezu jsme měli jednu z mnoha technických pauz. Ogárek je blicí dítě, čirá radost! Můj muž si sedl dozadu za ním, přičemž po chvíli konstatoval: "Musím říct, že ze zadního sedadla je Tvůj styl jízdy diametrálně odlišný..." Eh. Jako že padesátkou i mimo obec?! Eh podruhé.

(Nejsem starý, jsem recyklovaný teenager!)

Prudké ochlazení a ještě prudší slejvák = prima dobrodrůžo ve finále!

Cestou domů kolem Jednoty, která nám kdysi zcela změnila jeden letní prázdninový život. To je tak, když si pro vás dospěláci chystají překvapení. Když vám půl roku líčí krásy a nádhery Zlatých písků. Když vám ty krásy a nádhery líčí i všechny tety a všichni strejdové, babičky, kamarádi tet a strejdů a babiček, náhodní kolemjdoucí, se kterými zapředete hovor na téma "dovolená" a mnozí další. Zlaté písky musí být ráj na Zemi a vy jste absolutně vyvolení, protože tam jedete na prázdniny!! A pak jednoho dne vyrazíte. Zlaté písky na dosah. Hustý. Stodvacítka je nabalená k prasknutí, slazený mlíčka v tubě jsou tajně přetransportovány z banánových krabic do potahů předních sedadel (přesněji do jejich zadních kapsiček, dětem hezky nadosah). Kopřivnice, ahoj! V nedaleké vesnici, tak po dvaceti minutách jízdy - přesně na parkovišti naproti této konkrétní sámošce - dospěláci zastavují a vydávají povel k protažení (Ogárek je blicí dítě po mně, tak proto). Tiše nás pozorují, spiklenecky se usmívají a pak to přijde. Se zatajeným dechem a rozzářenýma očima nám sdělují, že prázdniny budou v Jugoslávii. Píše se 1991. Dodnes si pamatuju to strašné zklamání, že jsme nejeli na Zlaté písky:-) Na zadním sedadle jsme se hryzala do rtu, abych nekazila dospělácké sekci radost a tuším, že jsem stáhla všecka ta slazená mlíka. Musela jsem ten žal zapít. Nakonec byla Jugoška samozřejmě skvělá, kemp a vaření na plynu a zašitá pláž na skalách a noví kámoši, věčné pátrání po těch tubách s mlíkem - dyť já je, Jirko, určitě balila..., ale ty Zlaté písky, ty si ještě dlužím.

4 komentáře:

  1. Jani to je zase parádní příběh, přečetla jsem se zatajeným dechem až do konce, zases nezklamala :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Tak to vypadá, že ty vaše dovolenky vždycky byly velké dobrodrůža :-))) Zdravíme i zde!!!! R. a spol.
    PS.: Bobek Ogárek, jak mně vždycky bylo líto těch blinkacích dětí......

    OdpovědětVymazat
  3. Jo, dovolená v Jugině, vaření na plynu, velkej žlutej stan jak barák, melouny a melouny....vystihla jsi to, úplně mě to hodilo o skoro 30 let zpět, ouvej, to letí....

    OdpovědětVymazat