neděle 30. října 2016

Aluminium a tak

 Podzimky již tradičně v Brně. S luxusním výhledem na balkon hrdého Čecha. Slzu dojetí v oko, hymnu na ret, vděk v centrálu a víru, že to naše naleštěné středoevropské bezpečí není jen chiméra a paralelní světy nás bytostně neohrozí. Ani naše děcka. Ani děcka děcek. A tak. Bych si přála. Moc.

Protože ono se to nezdá, ale chodit si jen tak mimochodem do obory hladit daňky, lovit kešky a když vane přívětivý vítr, třeba si pouštět draky - to je hodně velký luxus. Čtu teď Petru Procházkovou a její Aluminiovou královnu. Občas musím na chvíli přestat a trochu to prodýchat. Svoboda je dar. Ne samozřejmost.

sobota 15. října 2016

Slunko!

Když Vám povím, že jsme cca po třech týdnech měli ve Vyhnálkově slunko, nikoho asi nepřekvapí, že jsme si celý den laskali svět. Dopoledne s klukama na návsi, odpoledne zahrada. Něco ostříhat, něco sklidit, hračky uklidit a písek zlikvidovat, zazimovat květináčová kvítka a trochu pohnout se záhony, než zapadnou. Zapadnou-li. Nějak se v tom počasí přestávám poslední dobou orientovat. Ale tuším, že zítra by se mohl mírně zvednout vítr, protože jestli se na něco už vážně dost těšíme, jsou to draci. A závěje zlatých listů. A ta ranní svítáníčka! Zatím bylo tak jedno, jinak šedovlhkozkřehlýnos.

 Ogárkovo rajče. Teda mé, dostala jsem je od něj na Den matek. Rodilo krásně a Ogárek se nemůže smířit s tím, že rostlinka se chystá do paradajkového ráje. Tak mu poskytuje oporu, fyzickou i psychickou, a my všecek ten údiv koloběhový prožíváme s ním, protože to snad ani jinak nejde:-)

 Flíček. Nalezenec. Starý kocour se s Rózkou nesžil, chodí nocovat do nepoužívané garáže přes uličku, ale mlaďoši jsou kumpáni neskuteční. Haf a mňau.

  A Ogárek se, již tradičně, NIKDY nevzdává a Benji si, již tradičně, jede na své vlně.

neděle 9. října 2016

Září plnotučné

 Září za námi. Oťukávání s letošními prvňáky super, jsou krásně živí a přitom ten svůj temperament zvládají korigovat, takže za mne dobrý. Valíme hodně grafomotoriku, protože prsty jsou fakt morda. Ogárek měl v tomto velkou výhodu, chodil do logopedické třídy a dostávali hodně úkolů i na doma. Dost často právě grafomotoriku. Takže aspoň doma s úchopem ani s tuhou rukou nebojujeme. Velká úleva.

Někde mezi písmeny a počty a cvičením a zpíváním se čas na pokusy vždycky najde. Protože A jako avokádo a S jako sazenice. Třeba. A hlavně Z jako zvídavost a N jako nadšení. Výhledově (ta písmena, vlastnosti máme cajk).

A Slunko furt vychází a zapadá, na školní šrumec nehledě, listí zlehka opadává a chlapci stárnou. Holky až v zimě. A zjara. Podzim u nás patří malým mužům... 

Fotek na téma foukání svíček máme v PC každoročně hromadu. Děda to miluje, fotit děti u dortu. Já to z domu neznám, v tomto je mužova rodina někdy až obdivuhodně organizovaná. U nás vždycky vládl spíše chaos a tak jsme byli většinou rádi, že se našel foťák/povedl se dort/dostavil se oslavenec/gratulanti/pakliže jsme narozky nezasklili úplně:-) Ale kecám. Slavili jsme vždycky. A většinou taky vždycky prostě trochu rozevlátě (takže na tu fotku u dortu došlo tak na 1. narozky). No, dědova idea sesynchronizovat naše kluky byla taky krásná, ale jak vidno z obrázků, je to prostě nadlidský výkon. Odpočítávání navzdory foukali zásadně na střídačku a jakkoliv se snažili, fakt to neklaplo:-) Můj gen, můj gen!!