sobota 26. listopadu 2016

Předadventní

Taková jarní pohoda dneska na Vsetíně! Hlídali jsme kámoše, tak jsem sbalila smečku, vyrazili jsme za hranice okrsku a obsadili provinční vsetínské hřišťátko, mmj. To už je tak skvělý věk, člověk jenom sledoval ten šrumec a naslouchal rozhovory, tulil potřebné a vůbec, vůbec jsem za celý den nemusela použít to, čemu doma říkáme učitelský hlas. Já ho teda používám vzácně, ale nějaká ta traumátka z dětství a kmitající čípek v kantorově dutině ústní si matně vybavuji ještě dnes.

Jsem si tam nafotila plédy. Nikdy by mne nenapadlo, že budu pletky fotit na dětském hřišti. Ale jak je člověk furt v práci/ve tmě, je nakonec rád, že se tak nějak mimochodem zvládne sesynchronizovat vstřícné počasí, nabalený matroš, nabitý foťák (dokonce s paměťovkou uvnitř!), děcka z obliga (samasoběsi na dohled) a tak. Dětská hřiště jsou vlastně naprosto dokonalá. Naprosto!


Za vznik tohoto plédu  děkuju svému letošnímu, zlehunka odeznívajícímu splínu. Všecko zlé je k něčemu dobré. Ven z temnoty.

Příjemný advent a srdce svíticí přeju. Věčný svit neposkvrněné mysli totiž. 
Ať si kdo chce co chce říká...

pátek 11. listopadu 2016

Stonek a sonek

 Jsou rána, kdy ležíte v posteli a do poslední chvíle prostě nevíte, jestli vstanete, nebo ne. Těžké dny. Rána zvláště. Pak to člověk rozsekne. Rozhoupe se, ve vlastním zájmu. Někam se doplazí, něco na/roz/dochystá, silný kafe (!!), vzbudí potěr, umeje, nakrmí, nasouká, nabalí, připoutá do autosedaček a vyráží ochutnat dnešek. V té době už tuší, že to prostě bude boží den. Přes všecky těžkosti uvnitř i kolem. Není to takové to "samozřejmé", mimovolní štěstí, ale o to víc si ho užívám a vážím.
  
A šestá hodina prvouka? Jasný, jdeme ven. Pozdní sběr!

 Lodyha, stvol a stéblo jsou přežitek. Je tu stonek a sonek, aha! Průkopníci:-)

Pokusy again. Jiná parta, jiná zelenina, jiná radost. Skvělí tamti i tito.

Těší mne!