neděle 24. září 2017

Kaštan

Výstižná fotka. Tak nějak to tu teď plyne, více méně v poklusu. Což je super, protože nás to furt tak trochu drží ve střehu a docela se nám daří držet tempíčko, na druhou stranu tak nějak samovolně vystoupily priority a věci neažzastak podstatné šly prostě k šípku. Ne všechny s lehkou myšlenkou. Třeba po blogu si stýskám. Vždycky mám tendence se už nevracet a nechat už tudlenc kybervlnku plynout do ztracena, ale pak párkrát zalistuju zpátky a tím, že jsou v něm zmíněny dost zásadní mezníky naší rodiny, mi nejedenou zjihne zrak a cítím, že to prostě nechci nechat jen tak vyhasnout. Jako klesající tendence u příspěvků jednotlivých ročníků je dost zjevná, na těch 162/rok z 2011 už to vybičuju jen ztěžka, ale ono na tom možná zas až tolik nefrčí. Jsem zvědavá, na kolik to dotáhnu letos:-)
   
Po sto letech v parku, velká kaštánková loupež totiž. Myluju.
Super na deštivém počasí posledních dní je fakt, že jsme nepotkali ani nohu. Pár zoufalců v cukrárně pak, jak jsme se šli ohřát, to jo. Kolegové. Jak říkala Martina - cukrárna je nejlepší hospoda - ó, ano. To taky myluju. Zatím.

Bajoch fotil. Pes, já, Benji, Ogárek. To je tak krásný, když se veškerá energie z jednoho jediného pokoje rozplyne prostorem a najednou vůbec nedráždí... My máme 4+1, na patra, ale stejně jsme vždycky všichni dole, v obýváku. A kluci jsou pudoví a spontánní a věci řeší instinktivně, od srdce a dost nahlas mnohdy, a to i nás pedagogy občas točí, jakkoliv mám ten práh tolerance značně příznívý (dětem). Jediný recept = svět. Vzduch. Příroda. Tak málo u nás stačí. Blaho. 
Krásný podzim přeju!